sobota
Podzimní prázdniny pro nás začaly 26.10. 2013 už okolo sedmé hodiny ráno, kdy jsme se všichni (Berušky, skautky, vlčata i pár skautů) sešli na Hlavním nádraží a vlakem se vydali na Šumavu do Hojsovy Stráže. Krom pár komplikací spojených s výlukami na trati jsme se konečně dostali do cíle naší cesty- penzionu Pohádka.
Zde jsme se všichni vyvalili na sluníčku a než vedoucí zařídily pokoje, spořádali jsme svačiny od maminek. Po krátkém, avšak intenzivním zabydlování jsme se všichni hromadně vydali na obhlídku okolí. Následovali jsme cedule naučné stezky, kde nám byla představena různá strašidýlka, která se mohou vyskytovat v přírodě, ale i v lidských obydlích. Jsou to hodní skřítci, kterí lidem pomáhají, ale lze nalézt i záškodníky, na které je třeba dát si velký pozor!
Po prozkoumání větší části stezky jsme výlet zakončili na velmi blízkém dětském hřišti. Tady nás to bavilo, ale když i další hodinu bylo hřiště furt stejné a vedoucí nechtěly odejít, Koko se ujala vedení a pomocí telefonu se nám snažila zajistit zábavu v podobě různých her 🙂
Pak už jen návrat zpátky do penzionu, kde jsme se setkali s Klárou a Tomášem, kteří dorazili později. Zbývalo jen se navečeřet a jít spát…
neděle
Druhý den byl ve znamení celodenního výletu, jehož cílem byla slavná Šumavská jezera. Po snídani jsme si zabalili své batůžky, popojeli autobusem do města Špičák, kde jsme však na nádraží objevili pána s drezínou. Všichni jsme si ji museli povinně vyzkoušet a tak jsme po malých skupinkách jezdili po nádraží sem a tam.
Čas nás ale tlačil, takže jsme se vydali na výšlap po (zatím nefunkční) sjezdovce Špičák. Kopec byl strmý a sluníčko začalo pálit, takže přestávky byly časté. Nicméně jsme došlapali do půlky kopce, kde byla spořádána část našich svačinových balíčků a po obnovení sil jsme se mohli vydat na pokračování cesty.
Pěšinka vedla po rovince a krásným lesem. Po delší době se však les rozestoupil a my spatřili hladinu Čertova jezera. Na břehu jsme zasedli a během kochání se okolím jsme snědli obědovou část našich svačin. Výsledný dojem jen kapánek kazil ukrutný vítr, který foukal ze všech stran a ani sluníčko už to nemohlo zachránit. Ale statečně jsme dojedli a vydali se zpět do lesa, abychom mohli spatřit i druhé ledovcové jezero. Cesta byla trochu krušnějšího rázu, neb jsme vyšli z lesa a šli po nekryté cestě, takže samozřejmě začalo pršet. Nastalo povinné vybalování pláštěnek a nasazování čepic (a hlavně udržet čepici na hlavě byla u některých ta nejtěžší aktivita, kterou museli toho dne podstoupit). Ale nakonec jsme dostáli cíli cesty a zakotvili na břehu Černého jezera. Vedoucí se vyfotili na padlém kmeni stromu, jež nad hladinou visel už v době, kdy tu byli na podzimních prázdninách v roce 2004. Potom přišla řada s focením i na nás, takže jsme všichni zaujali pózu na hromadnou fotku, abychom měli hezkou památku:)
Teď už nám jen zbývalo dostat se zase zpátky do penzionu. Šli jsme po různých stezkách, občas pršelo a nebo bylo jen zataženo. Po nějaké chvíli jsme narazili na povědomé tabule se skřítky, takže už nám stačilo jen je následovat. Po cestě jsme také potkávali krávy a jejich elektrické ohradníky byly až příliš velkým lákadlem- museli jsme to zkusit. Až když si ti odvážnější nechali dát od ohradníku ránu (někteří i víckrát), mohlo se pokračovat ve výletu. A najednou jsme došli na známé místo a mohli si konečně ve svých pokojích sundat mokré oblečení a ještě mokřejší boty. Poté už zbývala jen večeře, relax na pokojích (každý má o odpočinku jinou představu) a nakonec všechny pokoje usnuly:)
pondělí
V pondělí jsme si šli po snídani zahrát pár her na nedalekou louku a po chvilce jsme se vydaly (jen holčičí část střediska) na průzkum Pohádkové země, což je taková malá venkovní výstava všech skřítků, bludiček a šotků, kteří jsou uvedeni na tabulích podél naučné stezky. Na tabulích byl též napínavý příběh dvou sourozenců, kteří hledali svého domácího skřítka. A právě na této venkovní výstavce jsme se seznámily s dalšími skřítky a hlavně se dozvěděly, jak to dopadlo s hledáním ztraceného skřítka.
Potom nás čekala chvilka volna, ale najednou byl oběd, polední klid a už jsme se chystali na další výlet do okolí. Tentokrát jsme zdolávali prudký kopec, který se zdál, že nemá konce a poměrně spalující (alespoň na to, že byl konec října, spalující) sluníčko nám to neusnadňovalo, ale odměnou nám bylo, že při pauze jsme našli zralé borůvky, takže svačina byla hned dvojitá:)
Když už jsme z borůvek oškubali i listí, mohli jsme pokračovat ve zdolávání kopce. Ale i kopce mají své konce a my se ocitli na krásné louce, kterou sice křížila silnice, ale dojem nám to nemohlo zkazit, protože sluníčko pořád svítilo a my mohli zasednout ke svačině, kterou nám připravily vedoucí. U silnice byla i větší chalupa s restaurací a my od vedoucích zjistili, že právě v téhle chalupě bydleli, když tu tenkrát byli oni jako malí skauti a skautky.
úterý
Čtvrtého dne jsme se vydali opět na celodenní výlet. Ale už od rána bylo zataženo a byla teda pořádná mlha. Vydali jsme se lesem a mlhou do kopce a začínalo nám už i poprchávat. Nic nás neodradilo a nakonec jsme stanuli u jednoho z cílů dne a to pramene řeky Úhlavy. Nadšení bylo vystřídání drobným rozčarováním… Nikdo asi nečekal, že pramen řeky bude deset centimetrů hluboký rybníček s bahnem na dně;)
Náladu jsme si zlepšili snědením baget, které jsme dostali jako oběd a pokračovali jsme houstnoucí mlhou a neustálým mrholením dále do kopce k druhému cíli dne-rozhledně Pancíř.
Cesta byla jako z nějakého horroru. Šli jsme mlhou, nebylo vidět před nás, ani za nás, jen nad hlavou se nám houpaly sedačky vypnuté lanovky, která vyvolávaly pocit let sedmdesátých.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme vylezli k rozhledně a mlha byla hustší než kdy jindy. Naštěstí se nám to nestalo poprvé, takže jsme se jen koukli na menu zavřeného bistra a začali sjíždět po kamenech a trávě dolů z kopce. Ani nás moc nešokovalo, že když jsme zvládli sejít kopec dolů, mlha se rozestoupila a rozhledna byla vidět celá a s ní pravděpodobně i celé okolí, ale to my jsme už neviděli, protože jsme radši prchli do lesa…
V lese nám bylo docela ouzko, protože cesta byla z kopce a vedla po oslizlých kamenech, ale nejsme žádné dámičky a všichni ustáli i tuto stezku. Odměnou za statečnost nám Tomáš nabízel pod kopcem bonbóny. Ale ještě lepší než bonbony (pokud je to možné) bylo opuštěně vypadající nákladní auto v lese. Skauti neváhali a nebýt zásahu vedoucích, nejspíš by ho rozebrali na díly, nebo s ním minimálně někam odjeli.
Pak nám už jen zbývalo projít lesem a křovinami a ocitli jsme se na cestě vedoucí k penzionu. Bylo ale ještě brzo, tak jsme mohli jít buďto na hřiště, nebo si na louku vedle jít zahrát frisbee. Po večeři na nás čekala diskotéka, kde nejdříve dostali ti talentovanější z nás možnost předvést své taneční kreace. Rumba v podání Majdy a Elišky neměla chybu a Vendulka s Bětuškou a jejich sestavou aerobiku nás nabily energií, takže tančení už bylo téměř na spadnutí, nebýt naopak velmi netalentovaného připojení k internetu, které způsobilo nejednu obtíž. Nakonec jsme vše zvládli, vytancovali poslední zbytky energie, dokonce donutily tancovat i kluky, takže jsme pak mohly jít s klidným svědomím a o trochu později (než obvykle) spát.
středa
Poslední den se nesl ve znamení odjezdu, takže dopolední zábavou bylo balení a posléze odchod na dětské hřiště/frisbee. Potom už jen poslední oběd, nandat krosny na záda a hurá vlakem domů. Z pohledu vedoucího musím poznamenat, že cesta zpátky byla jedna z těch psychicky náročnějších, ale zvládli jsme to bez větších ztrát a do Prahy jsme dojeli v plném počtu hlav a končetin. Oddych od dětí se nekonal, neb hned další den byla schůzka, ale když už jednou skautujeme, flákat se to nesmí.
PS: Ještě jsem zapomněla dodat, že malé Gábince vypadl na podzimních prázdninách zoubek, za který se jí víla Zubnička náležitě odměnila:)
Koko
Všechny fotky v střediskové galerii.