Podzimní prázdniny ve Velkých Losinách 25.-30.10.2011

Stalo se to už oblíbenou tradicí, že vždy ve dnech okolo 28.10. hodíme své školní povinnosti za hlavu, sebereme děti a vydáme se někam užít si naplno podzimu. Tentokrát jsme se projeli až do Velkých Losin na daleké Moravě 🙂

úterý

V úterý jsme se sešli na Hlavním nádraží v celkem hojném počtu. Na cestu vlakem jsme se tedy rozdělili do dvou vagónů (kluci a holky), což vyhovovalo všem, kromě těch, co měli jídlo u někoho v druhém vagónu 😉 Netrvalo ani tak dlouho a byli jsme v Zábřehu, kde nás čekal autobus, který nás dovezl až do Losinky, kde jsme bydleli. Ještě jsme se stihli navečeřet a trošku vybalit a pak už jsme si jen přečetly pohádku na dobrou noc a šly spát. (bydleli = všichni i s klukama; přečetly = jen světlušky. To aby si někdo náhodou nemyslel, že neumim česky 😉 )

středa

Ve středu byly dva krátké výlety, nejprve před obědem do místních lázní (a někteří to měli dokonce i s koupáním v lázeňském jezírku) a po obědě jsme šli na procházku po geologické stezce, ale nebylo moc hezky, spíš vůbec, tak jsme se těšili zpět do penzionu (hledám vhodnější slovo – a nenacházim). Cestou jsme si ale stihli nasbírat spoustu kamenů, které by s námi bývaly šly i další den, nebýt jedné náhodné poznámky („Doufám, že v tom batohu nemáš ještě ty kameny ze včerejška.“ – má – „Kdo ještě si nevybalil ty kameny?“ – les rukou – ). Večer nás opět čekal večerníček a postele.

čtvrtek

Ve čtvrtek jsme se vydali na první celodenní výlet, a to do skanzenu v Rapotíně. Tam jsme jeli vlakem a zpět jsme šli pěšky. Musím říct, že z pohledu dospělého to byl vcelku kuriózní zážitek, protože pán, co nás provázel, byl velmi rázný a hrdý na to, co se mu podařilo vybudovat. Velmi rychle nám ukázal, že s ním není žádná sranda a že pro děti nemá moc pochopení a po pár „napomenutích“ byly děti sice dokonale zticha, ale nevěřím, že si z toho něco odnesly (a stodola přeplněná věcmi ze všech dob minulých, kde se naschvál nechává prach, aby to mělo patinu a proto se na nic nesmí sahat, je kapitola sama pro sebe…). Cestou zpátky jsme se zastavili nejprve v obchodě pro sladkosti a pak i na hřišti, kde jsme chvíli zkoušeli (kdo chtěl) trénovat frisbee a jinak v režii dětí hráli spoustu jejich oblíbených her. Když jsme dorazili zpět na ubytovnu, měli jsme ještě chvilku na oddech, než nás čekala večeře. Pak všudypřítomná hodinka-dvě zlobení a večerníček a spaní.

Klára

Konečně nastal ten kýžený příjezd energií nabité omladiny (jak později zmínila naše vedoucí Jitka) a dospělí mohli omezit své působení na děti jen na občasné pokřikování a usměrňování jejich rozjívených těl.

pátek

Když jsme v pátek vstali a nasnídali se, vyrazili jsme na cestu, která se jako obvykle zdála býti nekonečnou, ale po několika klasických zastávkách jsme konečně dorazili na louku, kde se Požerák ujal role organizátora a začaly se hrát typické skautské hry, které zaručeně vybijí přebytečnou energii a zaručí zašpinění oblečení. Popisovat hry by bylo určitě na dlouho a fotky jsou natolik výstižné, že si každý může udělat obrázek o tom, jak to na té louce vlastně vypadalo 🙂 Potom jsme se celí zablácení vydali zpátky k ubytování, kde už na nás čekal oběd a po něm kýžený odpočinek (ne, nebyl nám dopřán) a když jsme se my velký i děti shromáždili v plném počtu u vchodu, tak jsme se vydali do místní papírny.

Jak jsme dorazili na místo, tak jsme měli trochu komplikace ohledně prohlídky, ale nakonec, aby Bílá Hora nevybočila ze své výjimečnosti, jsme si expozici v papírně mohli prohlídnout ne jako normální lidi, ale odzadu. Nejdřív nám paní průvodkyně pustila video o papírně a o tom jak se vyrábí onen všude velice známý ruční papír z Velkých Losin. Po shlédnutí videa nám bylo umožněno vidět všechny ty nástroje a materiál, které jsou na to potřeba a při té příležitosti jsme se i dozvěděli, že za tu dobu, co tato papírna vznikla (což je už nějakých 400 let, možná i více), tak stačily vznikat, ale i zanikat papírny po celé republice (tenkrát Českých zemích) až nakonec zůstala stát jenom naše papírna.

Z papírny jsme se vydali zpátky jinou cestou, než obvykle, takže jsme skočili v areálu nějaké léčebny lidí, co mají chronické problémy s dýchacími cestami. Takže jsme šli obrovským lesoparkem, naráželi na náhodně rozmístěné pavilony, altánky s léčivými prameny a našli jsme i bazén (?). Když jsme se z toho vymotali (i s plným počtem dětí, ale o Kláru, která odjela, méně), tak jsme se ocitli zpět na nám již známé cestě a vydali se zpátky domů, na večeři. A po ní přečíst pohádku a spát…

sobota

V sobotu nás čekal celodenní výlet, ale Mirka byla tak prozíravá, že našla trasu, která byla v podobě okruhu a dala se podle možností dětských sil libovolně zkrátit o daný úsek a dorazit domů dříve. Ráno nás po snídani vybavili nepostradatelnými balíčky, které obsahovaly ty správné pochutiny pro skauty a vydali jsme se na cestu směrem do lesů a kopce.

Jak jsme tak šli tak jsme, kromě pravidelných zastávek, potkali třeba obrovskou hromadu balíků sena, takže jsme je museli okamžitě kolonizovat a vyfotit se na nich v těch nejrůznějších pózách. Když už nás to omrzelo a měli jsme seno úplně všude, vydali jsme se na další putování, ale netrvalo dlouho a ocitli jsme se na vrcholu nějakého kopce jehož svah nejenže byl pokryt trávou, ale přímo vybízel k tomu, aby se z něj válely sudy, dělaly kotrmelce a všechny možné vylomeniny. Takže jakmile se na to vrhnul jeden člověk, děti ho následovaly a zváleli jsme tak úspěšně celej. A aby těch zastávek nebylo málo, tak jsme udělali ještě jednu velkou, kde jsme hráli oblíbenou hru „chodí pešek okolo“ s asi tak třema peškama a musím říct, že to místy bylo docela na ostří nože (hlavně utíkat do zatáčky, když před vámi obchází ještě jiný pešek a ta tráva začne v tu chvíli strašně klouzat).

Nakonec jsme se přeci jen doplazili domů na večeři a už v jídelně se proslýchalo, že světlušky budou organizovat nějakou „party“. Jelikož to bylo vedle pokoje holčičích vedoucích, nakonec nás tam pozvaly taky. Zahrnuly nás spoustou chipsů a vodou z vodovodu. Nakonec to dopadlo tak, ze skoro všechny holčičky a pár kluků bylo natěsnáno v jednom pokoji, hrála k tomu hudba, Jitka s Mirkou zabraňovaly stydlivým vlčátkům dostat se ven a my to tam s dětmi v rámci možností času a místa v pokoji rozjížděly. Ale i my se unavíme, takže jsme si okolo půl desáté řekli, že je čas party rozpustit… S menšími obtíženi jsme uklidili pař-místnost a uložili děti do postelí.

neděle

Poslední den byl, jako obvykle, zahájen snídaní a protože už po obědě se mělo odjíždět, tak byl program jenom na dopoledne. Vydali jsme se na nedalekou louku, kde jsme hráli hru, která velmi připomínala „rybičky, rybičky, rybáři jedou“, ale nebylo to ono… Ale stejně jsme si pak zahráli i rybičky… Následovala hra, která v mnohém připomínala hru, kdy je o židli méně, ale místo toho byly papírky a hudební reprodukce byla zajišťována ochraptělými vedoucími a dětmi, které ze hry vypadly. Pak už jen zbývalo zabalit oblečení, najíst se, vyzvednout si svačiny na cestu a pak už se děti pod vedením Jitky, Mirky, Tomáše a Koko vydaly na poměrně vyčerpávající cestu domů (byla opravdu moc dlouhá), ale Hlavní nádraží nezklamalo a opravdu tam bylo, takže jsme mohli předat děti a dojít domů a těšit se zas na pondělí do školy 🙂

Koko

Všechny fotky ve střediskové galerii.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *