Sobota 16.7. – den stavění
První táborový den začal pro nás Bludičky jinak než pro skautky – ty se sešly ráno u klubovny, naložily své věci do Avie a vyrazily vlakem do Trhového Štěpánova a pak pěšky na Pampeliškovou louku.
Já a Irena jsme vstaly ráno asi v půl osmé, provedly ranní hygienu, nasnídaly se, připravily kolíky a začaly vyměřovat tábor. Pak přijela Anča se Sašou a pomohla nám. Jalikož letos namáme nic pravidelného, dalo nám to pořádně zabrat… =) Nakonec jsme to ale zvládly a rodiče nám pomohli postavit podsady a natáhnout plachty, takže když skautky a světlušky přijely, byl už tábor postavený… Po chvíli zabydlování jsme musely jít udělat dřevo na večeři, ke které byla mimochodem čočka. S párkem. Ve volném čase si holky vybalovaly a vylepšovaly stany. Večer byl první nástup. Byl jako vždy bez krojů a říkal se na něm táborový řád, který se od loňska nezměnil ani o čárku. Potom byla večerka světlušek a za chvíli i skautek. Teda né že by ji skautky dodržovaly, ale snad to bylo naposledy 🙂
Lakšmí (Klára)
vykládání avie
Neděle 17.7.
Heslo dne: Nic nedal život smrtelníkům bez velké námahy. (Horatius)
Dnešek byl dnem velkého něčeho a zároveň velkého ničeho. Neustále jsme totiž něco dělaly, ale když to tak sečtu, tak jsme vlastně nic nedělaly.
Ráno jsme absolvovaly první nástup, poprvé jsme provětraly vlajku a zazpívaly si.
Jelikož na další den byl naplánován slavnostní zahajovací oheň, strávily jsme dopoledne přípravou dřeva na oheň. Tak krásně jsme tu pagodu postavily 🙂
Skautky mezitím pořádně vyhloubily díru na ohniště. Je kulatá! Snažily jsme se s Ančou, dá to práci vyrobit vhodně velkou kulatou díru…
Po svačině jsme s Klárou a Ančou (Iva se tou dobou flákala někde v Bulharsku) (no dobře, možná už na cestě domů) zkonstruovaly elegantní sprchový kout. Myslím relativně elegantní; přecejen nejspíš existují lidé, kterým by dřevěná paleta obklopená maskovačkami, jinými plachtami, ale hlavně luxusní modrou kytičkovanou záclonkou (kterou si tam Petra speciálně vyprosila a Jitka posléze ohodnotila jako…strašnou…) nemusela připadat elegantní, ve srovnání s koupelnou ve snobské (ať se bohatí neurazí) vile…
Po obědě, skládajícího se z bramborového knedlíku, zelí, popř. uzeného, jsme si nemohly odpustit výrobu panáčků klíšťáčků (pozor, můj panáček už má klíštěcího kamaráda 🙂 Už z pátku večer; taky aby se nestalo že já někam přijedu a nenajdu klíště…), a pak hurá na frisbee!
K večeři jsme si daly špagetky.
Než slunce zapadlo (a i poté) jsme rozvíjely své spisovatelské schopnosti a tvořily dopisy pro své miláčky, v mém případě kamarády; také jsme začaly originální zprávu našim bratrům.
Poslední dobrodružná cesta na latrínu a spát! 🙂
Stojí s fackou (Irena)
výroba panáčků klíšťáčků
Pondělí 18.7.
Heslo dne: Moudrý je ten, kdo neztrácí naději a směje se i když má v očích slzy. (arabské přísloví)
Ráno jsme vstaly jako vždycky v půl osmé, po tom co nám Irena zahrála ústřední melodii z večerníčku Bob a Bobek.
Po snídani a po nástupu jsme šly připravovat večerní oheň. To znamenalo dodělat pagodu, donést ji na ohniště, nacpat chroštím a hlavně udělat lavičky pro zhruba 40 lidí. Takže zatímco skautky si vyráběly podlážky my jsme dumaly jestli je lepší je stloukat nebo svazovat. Když jsme ale viděly 15 cm dlouhé hřebíky, které by se do laviček musely natlouct, rozhodly jsme se, že je radši svážem. Alespoň půjdou na konci tábora dobře rozdělat 🙂 Než jsme si tohle všechno rozmyslely, byla svačina. Po svačině si šly skautky necvičovat scénky k ohni a my jsme pokračovaly s lavičkama. Udělaly jsme jich osm a spotřebovaly jsme na to obrovskou roli provazu, který měl patrně vystačit pro celý tábor na 14 dní. Zatím to nikdo nezjistil ale snad za to vynadáno nedostanem, bylo to přece pro dobro všech 🙂
Potom byl oběd a protože ten den bylo hrozné vedro, vyrazily jsme po poledním klidu na koupaliště, kde jsme oslňovaly místní obylatele mužského pohlaví. Cestou zpátky nás nějaký pán pozval na třešně takže jsme si natrhaly jak do bříška tak do tašky s sebou na koláč.
Těsně před večeří přijela Iva, tak jsme ji pořádně přivítaly, a po večeři a po nástupu jsme slavnostně zahájily první táborový oheň. Víc než zahájení jsme bohužel skoro nestihly, protože za 10 minut začalo hřmít a do půl hodiny se rozpršelo, takže jsme to musely rozpustit. A protože v dešti se stejně nedá nic dělat, za půl hodiny už všichni spali.
Ukume (Anča)
Michalka se cachtá
část skautek
jízda smrti
ahóóóój 🙂
Vrtule a její velká houba
zapálení zahajovacího ohně
zahajovací oheň
zpívání
Úterý 19.7.
Heslo dne: Chytrý člověk si zjedná víc příležitostí, než se mu jich nabízí. (F. Bacon)
Po obvyklém budíčku BOB a BOBEK následovala rozcvička. Prý v podobě sbírání papírků, ale to nezaručuji, protože já tam nebyla. Ke snídani jsem měla suchou housku, zatím, co si ostatní pochutnávali na chlebu s marmeládou. Po nástupu jsme se vydaly do nedalekého Chlumu, kde jsme přepadly místní konzum a dokonale rozebraly zásoby sladkostí i slaností. Hned, jak jsme se vrátily do tábora, poprvé jsme oblékly naše indiánské šaty a byly vyslány postavit svatyni pro naše posvátné předměty. Svatyni jsme vystavěly v lese za potokem, uvnitř vykotlaného pařezu. Abychom jí našli, označily jsme ji ještě třemi klacky, postavenými do pyramidy.
Po těžké architektonicko-stavební práci, jsme ve dřevníku nasekaly a nařezaly dřevo a potom už byl oběd. Protože mi ještě nebylo úplně dobře, znovu jsem obdržela suchou housku… Po poledním neklidu, jsme dostaly za úkol sestavit ve dřevníku váhy a s pomocí půlkilové konzervy odměřit půl kila dřeva. To jsme pak měly zapálit (k dispozici nám bylo 5 sirek) a udržet ohýnek co nejdéle při životě.
Během našeho vážení a následovného pálení, foukání a nadávání postavily Iva, Anča, Klára a Ajrena čajovnu, místo pro očištění duše a mysli. Když už byly stavební práce téměř u konce a uhasnul poslední ohýnek, přiřítila se do tábora očekávaná dvojice Bára s Eliškou.
Pak už následoval jen úklid ohniště a odpočinek, který mohl po večeři a nástupu nerušeně pokračovat… 🙂
Páááááááááááááá a mějte se hezky Maruška:)
Tak na mě opět přišla řada zaznamenat dění v životě táborovém. Tak tedy úterý. Úterý byl vskutku zajímavý den. Poetické probuzení se konalo za libých zvuků Boba a Bobka. Pro mě to byl teprve druhý den na mém pátém pampeliškovém táboře. Rozcvička byla překvapivě pod mým vedením. Oprášila jsem staré tělocvičné dovednosti z doby mé třetí třídy. Po klasickém programu snídaně, nástup, následoval ještě klasičtější program skautských táborů => DŘEVO. Tentokrát se jednalo pouze o dřevo na stavbu brány. Ovšem slovo pouze zde naní tak úplně na místě. Ono se skautkama zařídit 10 klacků velikosti 1,5 metru je výkon vskutku nadlidský. Přes den jsme tedy stvořily cosi co by se s troškou fantazie a v šeru dalo nazývat bránou. Večer byl klasický večer na táboře skautek. Kdo neví o co se jedná, může se pro informace stavit osobně u nás.
s vypětím představivosti sepsala Savannah (Iva)
svatyně
výroba vah
výroba vah
Středa 20.7.
Heslo dne: Máš-li smůlu, pokouše tě i slimák. (B. Franklin)
IV. táborový den začal jako každý jiný. Po budíčku Bob a Bobek následovala rozcvička v podobě sbírání papírků. Po rozcvičce a po snídani, ke které byl chleba s marmeládou jsme šly na nástup a na bodování.
Poté jsme se vydaly do nedalekého Chlumu, kde jsme si všechny doplnily zásoby tak, že v místním obchodě už skoro nic nezbylo. Hned jak jsme se vrátily do tábora poprvé jsme si oblékly indiánské šaty a šly postavit svatyni pro naše posvátné předměty. Pak jsme v dřevníku nasekaly, naštípaly a nařezaly dříví a potom už byl oběd.
Po výborném obědě jsme se odebraly do stanů a odpočívaly až do půl třetí. Poté jsme se rozdělily na tři družstva a dostaly za úkol: sestavit váhy a pomocí půl kilové plechovky odvážit asi půl kila dřeva. To jsme pak měly zapálit (k dispozici jsme dostaly 5 sirek) a udržet ohýnek co nejdéle. Během našeho vážení a pálení holky stihly postavit čajovnu. Chvilku před večeří se do tábora přiřítily Bára s Eliškou.
Potom jsme ještě musely uklidit ohniště a mohly se jít najíst. Po večeři následoval večerní nástup. Po nástupu jsme měly volno až do 22:00 kdy jsme si šly lehnout.
Dobrou noc přeje Apanači (Lída)
Tak nevím. Kdy se vlastně váhy vyráběly? Klářin neomylný zápisník tvrdí ve středu, fotografie jsou také datovány dvacátého… Budeme jim věřit 🙂
hurá na oběd! 🙂
výdej jídla
i Michalka si myje ešus (všimněte si té čisté vody; to není ironie)
Čtvrtek 21.7.
Heslo dne: Nejstatečnější není nepadnout, ale vstát pokaždé, když padneme. (Konfucius)
Jako jiní začínají tím, že ,,dnešní den začal Ireniným budíčkem“ apod., začnu já velmi skromně: Dnešní den začal mým budíčkem Bob a Bobek. (Jen tak mimochodem jsem to zase nezahrála podle svých představ…) A aby té skromnosti nebylo málo, den pokračoval mou originální rozcvičkou – běh na latrínu a poté na umývárku za účelem ranní hygieny.
Jako každý obyčejný den, pokračoval i tento snídaní a nástupem, ale tím skončila jeho obyčejnost. Ten dnešní byl totiž dnem velkého výletu a velkého nakupování, dnem výletu do Vlašimi! 🙂 (To mi to trvalo než jsem se propsala k ústřední myšlence…) Hned po nástupu, k radosti všech skautek (nerozebírám jestli i k radosti nás starších) jsme si místo bodování honem sbalily věci a svačiny a vydaly se na velký výlet směrem na vlakové nádraží v Trhovém Štěpánově. Jelikož dnešek nevypadal na hezké počasí (a ani nevypadl), nebyla cesta nijak fyzicky náročná. Ještě tím spíš, že Michalka má kratší nožičky a dělá kratší kroky a ujde za stejný čas kratší vzdálenost… (tím chci naznačit, že jsme šly pomalejc nebo dělaly zastávky) Jely jsme vláčkem až do Vlašimi, kde jsme napřed organizovaně, včetně návštěvy pekárny, dorazily k zámku, kde jsme si prošly výstavu loutek, a pak jsme, stále organizovaně, otestovaly zdejší nové dětské hřiště (podle pravidel EU). Tam jsme také vybalily svačinku v podobě kuřete (ne, nikdo se na nás divně nekoukal, ani hromada fotbalistů probíhajících po cestě kolem). Následovala velká chvíle – skautkám byla vysvětlena pravidla jisté hry, kdy chodí po městě a ptají se lidí jestli by jim nakreslili šneka, psa či žirafu, a my jsme se vydaly na nákupy. Skautky se naštěstí rozprchly po celé Vlašimi, takže nám nikdo nedělal ostudu (ne, ony by nám určitě nedělaly ostudu i kdyby jsme šly všechny společně) (ono taky kdo ještě může mně dělat ostudu… :-)) a mohly jsme nerušeně zkontrolovat obsah veškerých (tří) papírnictví, obchůdku s čajem, ponožkami a knoflíčky, Pomněnky, Alberta, a samozřejmě i zdejší cukrárny. Myslím všechny docela spokojené, včetně Michalky, která dostala omalovánky s Krtečkem, jsme se vydaly zase zpátky na nádraží ve Vlašimi, kde jsme se bavily počítáním žiraf, psů a šneků, a také bonusových telefonních čísel (a špeků). Kdo by to byl tušil, vlak nás zase odvezl zpátky do Trhového Štěpánova a nohy nás odnesly do tábora.
Večer skautky vyrobily totem a dopravily ho do své svatyně v lese, kde mají (teda nemají…) schované magické předměty, zatímco my jsme se konečně umyly. Nerada provokuju, ale je to báječný pocit 🙂
Řekla bych, že po nástupu už se toho moc nedělo. Tak akorát poslední dobrodružná cesta na latrínu a spát! 🙂
Stojí s fackou
cesta na vlak
čekání na nádraží
mňam, oběd 🙂
Michalka testuje EU hřiště
he he hele, ho ho houbičky… :-))
Pátek 22.7.
Heslo dne: Mezi cibulí a její slupkou nic nehledej. (arabské přísloví)
Dneska ráno byl budíček o půl hodiny později než normálně, a to kvůli dešti. Pršelo už od čtvrtka večer a tak je všude mokro, a když už ne mokro, tak aspoň vlhko. Nástup byl mimořádně bez krojů s pláštěnkama a pořádek se nebodoval. Zatímco světlušky dělaly bůhvíco ve stanech, skautky odpovídaly na otázky typu: ,,Co se ti loni líbilo nejvíc/nejmíň na schůzkách?“, ,,Co bys chtěla dělat příští rok?“. Po svačině si skautky u mě, Ivy a Anči plnily různé Nováčkovské, První stupně a odborky (P.S.) a při tom zůstalo, dokud nepřestalo pršet. Ještě před obědem jsme udělaly spoustu dřeva, kdyby čistě náhodou pršelo ještě dva týdny… 🙂 Poledňák byl asi o půl hodiny delší, takovej kapku flákací 🙂 Celé odpoledne jsme pokračovaly v plnění toho, co ráno a navlíkaly jsme korálky. Respektive jsme vyráběly zvířátka z korálků. Když holky začaly mizet do stanů, svolaly jsme poradní sněm a asi hodinu jsme diskutovaly o tom, na co ráno holky odpovídaly. Snad si ty naše ,,řeči“ vzaly k srdci 🙂 Po večeři, nástupu a poště pro nás Bludičky přišly skautky, že chtějí zpívat, tak jsme sbalily celty, podušky, pláště a zpěvníky a šly kousek za roh po cestě (k posedu) a tam až do večerky zpívaly. No a pak byla večerka, takže se šlo spát, ne? 🙂
Lakšmí (Klára)
P.S.: A já jsem jak pitomec při plnění poprvé mlčela v rámci tří orlích per, docela sranda 🙂 Jak pitomec proto, že jsem se odpoledne stejně prořekla… (Irena)
nástup
„leť vlajko vesele výš…“
další hromadná fotka do sbírky
Sobota 23.7.
Heslo dne: Zbabělost je, když víme, co máme dělat a neděláme to. (Konfucius)
Program pro dnešní den byl zcela v rukou Báry a Elišky. Dopoledne jsme sehrály hru na způsob tiché pošty. Byly jsme rozděleny na dvě družstva. Postupně jsme měly kreslit jedno určité téma, s tím rozdílem, že předlohou nám byl obrázek člověka přede mnou. Ještě to ale mělo malej háček. Každý si předem vylosoval nějaký handicap. Takže někdo maloval nohou, ústy nebo druhou rukou. Vyšla z toho opravdu zajímavá díla. Tak třeba z původního mravenečníka vznikla princezna s drakem. Kvůli množství volného času jsme šly malovat pohledy a byla uspořádána soutěž o nejhezčí obrázek.
Odpoledne bylo naše výtvarničení ještě zajímavější. Na ruce jsme si temperama namalovaly postavu. Později s našima postavičkama byla sehrána divadelní hra.
Sepsala Savannah
malování na ruce
výsledek
ryba Bára
ryba Býra se chystá sežrat rybu Elišku
pohled do zákulisí
Neděle 24.7.
Heslo dne: Člověku je někdy lehčí zemřít za své zásady, než podle nich žít. (Seneca)
Dneska po nástupu pokračovaly skautky v programu s Bárou a Eliškou – tentokrát si vzájemně malovaly po obličejích. My Bludičky jsme mezitím provedly pořádnou očistu a skautky nás po sváče následovaly. Takže asi půl hodiny před obědem to na táborovém náměstíčku vypadalo takto: polovina obyvatelstva ležela na matračkách a četla puberťácké časopisy a druhá polovina posedávala, polehávala, pospávala a samozřejmě se spalovala 🙂 Bylo strašné vedro a sluníčko pálilo a nechápu, jak tam některé skautky mohly ležet i celý poledňák, zatímco my jsme spokojeně usnuly v lese na pláštích. Po poledňáku jsme do svačiny seděly v čajovně, protože jsme slíbily Michalce, že si tam s náma může vypít čaj Medvídka Pů 🙂 Po sváče jsme hrály hru o lodích, přístavech a pirátských křižnících. To jsme původně měly hrát až do večeře. Bludičky míní, Bludičky a chování skautek mění. Posledních 45 minut před večeří cvičily holky pod vedením Máji a Ivetky, které si tímto splnily část odborky. K večeři byla pizza a po véče osobní volno, nástup bez pošty ( 🙁 ) a potom jsme se pomalu ukládaly do postýlek… 🙂
Lakšmí (Klára)
výsledek malování na obličeje
Michalka si čte pohled
Pondělí 25.7.
Heslo dne: Chuť k práci je první pomůckou k úspěchu, vytrvalost druhou. (O. S. Marden)
Úterý 26.7.
Heslo dne: Hezky žít znamená nežít pro sebe. (M. Rázus)
Ráno na nástupu se Irena odebrala na samotku. Dopolední program se nesl ve znamení hlíny. Tentokrát podruhé. Odpoledne měly skautky hru v lese. Na stromech byly přišpendleny krátké zprávy v šifrách. Všechno vypadalo naprosto dokonale s tou malou chybou na kráse, že zdejší vidláci si nenašli jinou odpolední zábavu než nám zprávy ničit. Dokonce propalovat cigaretou. Zkrátka sranda k popukání, že?! Do večeře se dělalo dřevo.
keramika
taky keramika (fakt)
masožravá kytka, nebo minimálně všežravá…
Středa 27.7.
Heslo dne: Chudý není ten, kdo má málo, ale ten, kdo chce víc. (Seneca)
Aby byla změna, dnešní den nezačal budíčkem Bob a Bobek. Tou dobou, kdy by měl začít, jsem byla v lese, užívala si poslední hodiny samotky a uvažovala o tom, jestli se beze mě vzbudí. Světe div se, sice s málem desetiminutovým zpožděním, ale vzbudily se 🙂
Po snídani jsem se musela přivést do stavu, kdy člověk při pohledu na mě nedostal infarkt. Klára mezitím s ostatníma skautkama batikovala, a Anča s Ivou připravovaly slibový ohníček. Já jsem zmizela do lesa za účelem sehnání ingrediencí na louči, teda loučičku, kterou jsme s Klárou ještě téhož dopoledne stvořily.
Po lahodné svíčkové a poledním klidu jsme se vydaly na náročnou a vyčerpávající cestu k rybníku, ale stálo to za to 🙂 Po spoustě chladných dní a dvou teplých se voda sice ještě nestihla moc ohřát, a teploty stále ještě nedosahovaly takových výšin aby teploměr nestačil, ale i přesto byla koupel moc příjemná.
Hádejte co se dělo potom? Zzzzzz, zevlovaly jsme. Opravdu. A po nástupu už jen…poslední dobrodružná cesta na latrínu a spát! 🙂
Stojí s fackou
odchod na náročnou cestu na koupaliště
co jsme potkaly
co vedoucí nasbíraly
Čtvrtek 28.7.
Heslo dne: Ať je naše největší předsevzetí, co si myslíme, říkejme, a co říkáme, to si i mysleme. (Seneca)
muzikály – Karkulka a babička
Pomáda
Pomáda
Pátek 29.7.
Heslo dne: Chyba je věřit všemu i nevěřit ničemu. (Seneca)
závěrečný oheň
Sobota 30.7.
Heslo dne: Lepší je uklouznout stokrát nohama než jednou jazykem.
Zvláštní je, že na mě vyjde vždy psaní v den mé služby v kuchyni. Takže jsem veškeré dění pozorovala jaksi z povzdálí. Teda mimo výborného jídla se bouralo – hlavně zmizela čajovna, ohniště, sprcha, umývárka, brány a část stanů.
Odpoledne jsme měly záverečnou etapu se stromem ověšeným šátky a výbornou jablečnou a pomerančovou šťávou.
šátky
indiánské šaty
bourání
Evakuace
Aneb jeden z nejdobrodružnějších zážitků tábora. Seběhlo se to asi nějak takhle:
Kolem desáté hodiny sedí skautky v kuchyni a na kuchyňskou plachtu rytmicky bubnuje vytrvalý déšť. Chvílemi v takové intenzitě, že jsme nuceni, ač jsme schovány pod plachtou, otevřít ještě deštník. Nicméně jdeme poklidně spát, uklidněni vědomím že nám plachta nepromoká. Ne nadlouho nám je dopřán pocit bezpečí. Téměř hned poté co zavřeme svá víčka jsme probuzeni hřměním. Zvedá se vítr, prší a hromy jsou stále hlasitější a blesky stále četnější. Žádnou paniku, to bude v pořádku, říkal si snad každý z nás. Ono by bylo všechno v pořádku nebýt pocitu, že vám každou chvíli uletí střecha nad hlavou. Bouře je stáledotěrnější, dvakrát dokonce udeří blesk někde velmi blízko až se stany otřesou hned pod ránou.
Avšak my jsme přeci jenom stále přemáhány spánkem. Právě ve chvíli kdy se živly zdají nejběsnivější jsme buzeni Jitkou. Instrukce zní jasně – dlouhý kalhoty, holinky, pláštěnky, baterku. Moc se nám nechce. Napůl rozespalý, ale natolik probuzeni, že si uvědomujeme, že nás nebudí jen tak, vylézáme ze stanů. Téměř okamžitě nás chytne třesavka – z chladu? z rozrušení? Jdeme do kuchyně a tam se nám plně osvětluje, to co naše spící mozky začaly tušit. Pořád hrozně prší. Potok stoupá a hrozí zaplavení louky. Chvíli váháme a stále sledujeme potok. Nakonec se rozhodneme jednat. Čekanky budí světluchy, Bludičky skautky, Petra s Madlou jdou do vesnice pro klíče od zasedací síně, pro případ největší nouze. Konečně jsou všichni před stany. Ospale mžourají přes kapky deště stojící po kotníky ve vodě. Některé mají vlhko ve stanech již od večera. Všichni jsou přesunuti do kuchyně. Zatím. V podání obou Jardů je rozdělán evakuační oheň =) Alespoň je k čemu upínat myšlenky. Na kamnech se už vaří čaj. Během chvíle je každý podarován hrnkem kouřícího čaje a rohlíkem. Už to nevypadá tolik zle. Dokonce to vypadá, že přestává pršet. No možná pro nás nebudou muset posílat ty vrtulníky =) Světlušky svorně poklimbávají blesky neblesky. Nám už se chce taky spát. Přestalo pršet. Jdeme lehnout. Vzhůru zůstává jen hlídka, Jardové a Ondra. První hlídka evakuační jsem já s Klárou. V půl čtvrté se i my dočkáváme spacáku. Metu přebírá Irena. Potok klesá. Nad táborem je opět klid. Ráno to bude ,,veselý“ bourání =)
naprosto autenticky zapsala Savannah
evakuace do kuchyně
evakuace do kuchyně
nebudete věřit, ale cestička k potoku
Neděle 31.7.
Heslo dne: Konec dobrý, všechno dobré.
Poslední červencový, ale také poslední táborový den začal vskutku neobyčejně. Člověk si může myslet že to ani nejde… Chyba. Pro mě a ostatní Bludičky začal dnešek už v jeho první hodině. Nevím přesně kdy po půlnoci, ale pořád nezvykle brzy. Už od včerejšího večera se non-stop blýskalo a hřmělo, ale osudné byly ty bonusové přívalové deště. Náš potůček to totiž nelibě nesl a rozhodl se rozvodnit. Ostatně ani se mu vcelku nedivím, pojmout takové vody, to bych se asi také rozhodla rozvodnit.
Jak se tak pomalu rozvodňoval, seděly jsme s ostatními vedoucími a návštěvou v podobě pana Bartoně a pana Kubíka kuchyni, klepaly se zimou, a čekaly. Čekaly na to, až hladina vody stoupne natolik, že bude nutné vzbudit všechny skautky i světlušky, vyhnat je z tepla spacáků a poslat v holinkách a pláštěnkách do kuchyně. Zatím do kuchyně. Jak se po chvíli stalo. Všechny lavice byly tedy okupovány skautkami a světluškami, kolovaly hrnky s teplým čajem a rohlíky (ne, rohlíky samozřejmě nakolovaly, každý měl svůj…). A čekali jsme. Čekali jsme tentokrát na to, až přestane pršet, protože kdyby nepřestalo pršet a pod vodou by zmizel kolík, který byl pro tento účel zatlučen k břehu potoka (dobře, bylo to spíš na louku než k břehu potoka), barvitě nám vylíčili, jak bychom všichni udělali velikého hada a razili si to bahnem, vodou a trávou do Chlumu, kde nám Jitka s Madlou obětavě zařídily místnost k přečkání největší nepřízně počasí. Takže jsme si preventivně přáli, kromě Sašy, která samozřejmě chtěla zažít něco akčního, aby přestalo pršet a bylo nám dopřáno se ještě tu noc vidět se svými spacáky. Chvíli jsme si krátili zpíváním různých pohybových písniček; když už se nehýbalo celým tělem tak aspoň jazykem, zato ovšem velmi důkladně; a o zábavný program se starali také tatínkové.
Nebudu dál napínat, nic dalšího se nedělo, přestalo pršet. Hladina potoka se relativně stabilizovala, skautky i světlušky byly odeslány do stanů. Některé do velmi mokrých stanů, ale pořád ještě to stany byly. Jak jsem se těšila na svůj měkkce vypodložený rošt! Než mi bylo oznámeno sladké tajemství, že do 3,30 mám s Lídou hlídku, teď od půl druhé hlídaly Iva s Klárou.
Na hlídce se opravdu nic special nedělo, voda vesele šplouchala (obrazně řečeno, ve skutečnosti to byl pěkný hukot) ne na louce, ale v potoce, takže nebyl jediný důvod k nějakému vzruchu.
Ráno, jako to ráno před snídaní, už jsme vechny normálně vstaly, normálně si balily, normálně všechno…všichni vědí, nemá cenu rozebírat.Stačí zauvažovat o tom, jak může vypadat bourání tábora, a je to. Podsada sem, podsada tam, rodič sem, rodič tam, kleště sem, hřebík tam… Až to bylo. Bylo uklizeno, zbouráno, přijel traktor a mohlo se nakládat. My co jsme odjížděly vlakem, a že nás bylo pomálu, jsme se po posledním nástupu a loučení vydaly na cestu na vlak, ostatní nakládali Avii a pak asi také odjeli domů.
V Praze jsme si u klubovny vyzvedly věci, většinu si nás i vyzvedli rodiče (kromě mě…), další várka loučení, a už nám nic nebránilo v odjezdu domů. Ano, domů, děti, pohádka skončila. Tábor skončil… A jak se vám líbil? Jak říká heslo dnešního dne, konec dobrý, všechno dobré 🙂
Stojí s fackou
Na Ondrovo přání nesmím zapomenout zmínit k evakuačnímu ohni, o kterém již napsala Savannah, ještě evakuační polévku, brynzovou 🙂 Made by Jardové & Ondra. Náhodou byla docela dobrá, většina ochutnávačů dokonce tvrdí že výborná.
plácek u potoka
poslední nástup
Gilwellský kruh